První čtyři měsíce aneb O životě s tak trochu náročným miminkem

Poslední čtyři měsíce mého života se odehrávají ve zcela jiném duchu, náladě a tempu, než bych si kdy dokázala představit. Dcera Alice nám svým příchodem na svět otevřela brány do učiněné říše divů, ve které si občas připadám tak trochu jako na čajovém dýchánku potrhlého Kloboučníka, někdy jako na soudním přelíčení u Srdcové Královny a jindy zas jako při dadaistické rozmluvě s Houseňákem. Rozhodně je to jízda a já jen doufám, že se s Jendou někde cestou nevyklopíme :-)

Celý ten mateřský a vlastně i předmateřský kolotoč novopečené (nastávající) matce přináší plno nových emocí, zážitků, informací a zkušeností a já si až teď zpětně uvědomuju, že taková maminčina křehká mysl dokáže velmi lehce padnout do spárů poťóuchlé Kočky Šklíby, vševědoucích Tydlity a Tydlitum nebo třeba věčně uspěchaného Bílého Králíka. Někdy pomůže, když má kolem sebe také rozumně myslící jedince se šťastnými dítky, kteří navíc umí poradit. Kromě nich je tu ovšem plno dalších přechytralých rádců z různých extrémně uvažujících táborů, kteří ji dokážou přesvědčit o tom, že je ta nejhorší matka na světě, protože nedělá (anebo naopak dělá) to či ono.

A já se teď rozhodla z toho všeho sáhodlouze vypsat a jít s kůží na trh. Předkládám upřímnou zpověď dlouhou jak Lovosice (i s vesnicemi kolem). Protože to prostě potřebuju a protože jsem naštvaná, že to takhle dneska běží a že nás nenechají napokoji. A protože se třeba ukáže, že někdo z těch, kdo to sem chodí číst, na tom třeba někdy byl podobně. A protože mi to nakonec třeba pomůže pochopit ten zmatek. A třeba už příště budeme moudřejší.

Často se říká, že dnešní budoucí matky (a nejen ty) jsou zbytečně přeinformované, že všechno moc zkoumají, přehnaně řeší a málo poslouchají samy sebe.

Tak pod to bych se podepsala.

Jenže ono nejde zase tak snadno se tomu tlaku vyhnout.

Pokud žijete v normálním světě a navíc po něm pochodujete s rostoucím břichem (a ještě k tomu jste třeba velmi, velmi zvědaví), nevyhnutelně se časem dostanete k článkům či knihám na téma těhotenství, mateřství a výchova. Přeci jen je dobré alespoň základní věci o tom, co to obnáší, tak nějak znát. Obzvlášť když jste se - podobně jako já - v životě s mnoha malými dětmi nesetkali a vůbec netušíte, co s nimi do doby, než se od vás odstěhují. Jenže průšvih nastane už ve chvíli, kdy rozkliknete první tematické diskuze na internetu. Ten je totiž na vyvolávání zmatku v hlavách matek obzvlášť skvělý. I kdybyste se cíleně vyhýbali diskuzím na tu více čí méně šílených webech s tu více či méně šílenými příspěvky tu více či méně šílených matek a četli jen zdánlivě rozumně vypadající příspěvky různých odborníků, udělá vám to v hlavě takový guláš a dokáže to ve vás vyvolat takovou úzkost, že byste se nejraději někam zahrabali jakožto naprosto nepoužitelný (nastávající) rodič. Vzájemně si setsakramentsky protiřečí a pro váš budoucí rodičovský vývoj hodně záleží na tom, k jakému názorovému proudu se zrovna proklikáte. Samozřejmě že si neustále opakujete, že vlastní zdravý rozum je to nejlepší, co se dá použít, ale znovu - křehká mateřská psychika je nejen méně soudná, ale taky méně sebejistá a náchylná k tápání, zda to všechno děláme dobře. Protože přece samozřejmě chceme být dobří rodiče, nechceme dělat chyby a chceme mít spokojenou ratolest. Jenže ono to podle těch článků vypadá, že nestačí být dobrý rodič a mít spokojené dítě. Vy musíte být DOKONALÝ rodič a mít DOKONALÉ dítě.

("Uááááá! Já vám předvedu, jak vypadá dokonalé dítě!")

V těhotenství jsem si zakázala něco dopředu studovat právě s předtuchou, že moc informací bude akorát na škodu. Zjišťovala jsem si víceméně jen to, jaké mě čekají kontroly, a zvědavě jsem si týden po týdnu četla, co zrovna má ta malá tasemnice/embryo/miminko vyvinuté, co umí a na co reaguje. Víc nebylo potřeba. A až na ten závěr, kdy už ty bolesti byly nesnesitelné, jsem měla bezproblémové těhotenství.

O porod jsem se začala zajímat až pár týdnů před tím, než to mělo přijít. Dokonce jsem šla i na předporodní kurz, kde jsem ovšem jako jediná byla sama, neb tam všichni chodili v páru, a navíc se tvářili nanejvýš znale a připraveně. Původně jsem si říkala, jak je to prima věc. Zpětně můžu říct, že mi ten kurz byl absolutně k ničemu. Jen mi tam bylo sděleno, že mám na kojení "špatná" prsa, že s kojením budu mít problémy a že mi to měl někdo říct dřív, abych se připravila. Prosím vás pěkně, jak nějaká žena může mít prsa nepřipravená ke kojení? Copak se musí ženské tělo dopředu připravovat na něco tak samozřejmého, jako je kojení? Nu, nechala jsem to být. A počítala s tím, že to všechno zkrátka po porodu přijde samo. Jasně že kojení nejde každému hned úplně bez chyby, ale je to přece intuitivní záležitost dovedená přírodou k dokonalosti...

Po pár dnech panického strachu z porodu jsem si to v sobě srovnala a přesvědčila sama sebe, že porod bude naprosto v pohodě, všechno půjde hladce, protože to tak chci a protože to je přece úplně normální a přirozená věc, na kterou je ženské tělo stavěné. Věděla jsem, že chci pokud možno co nejpřirozenější porod bez jakýchkoliv zbytečných zásahů - k těm se uchýlit jen v případě, že by si to můj nebo prckův aktuální stav žádal. Vůbec jsem neřešila, co se má dít po porodu - tak nějak jsem se spoléhala na to, že moje mysl i tělo to přece ví, protože to v sobě mají zakódované. A navíc v těhotenství dál než k tomu porodu stejně nedohlédnete. Teda pokud je to poprvé, samosebou. Porod je den D a po něm přichází mlha, ve které asi nějak přebalíte, nakojíte, umyjete a obléknete mimino... :-)

Můj porod byl nakonec všechno, jen ne přirozený. Do porodnice jsem jela v termínu a nadšená, že je to konečně tady. Věděla jsem, že to zvládnu. Ovšem po 25 hodinách stresu, frustrace, vyčerpání a nesnesitelných bolestí bez jakéhokoliv efektu, po prvotním odmítání zásahů doktorů a konečném smíření se s antibiotiky (možnost ohrožení plodu bez plodové vody infekcí), s oxytocinem (pro rozjetí porodu, když se i přes kontrakce nic nedělo) a s opiáty (protože oxytocinové kontrakce tělo úplně vyčerpaly neustálým nabouzením) jsem skoro prosila o císařský řez, jen aby byl tomu trápení konec. Po všech těch protichůdných zásazích do mého těla už jsem sama sebe nedokázala přesvědčit, že mám ještě sílu přivést dítě na svět. A epidurálu a císařskému řezu jsem se nakonec vyhnula nejspíš jen díky tomu, že se po cca 24 hodinách konečně začala ta naše malá Alibaba drát na svět. Nu, malá... čtyřkilový cvalík. Kdyby to doktoři věděli předem, nejspíš by to tím císařem skončilo tak jako tak. Ale nakonec se povedlo "přirozeně"...

První dny v porodnici byly nejzvláštnějším obdobím v mém životě. Najednou vedle sebe máte ten naprosto bezbranný a na vás úplně závislý uzlíček, který hlavně spí a čas od času si pobrečí nebo zmateně a rozespale zamrká na svět. Alice ovšem spala až moc (pravděpodobně za to mohl ten nešťastný porod), neprobudilo ji nic a hlad nepociťovala, takže nějak moc neměla touhu se kojit. Spaly jsme spolu v posteli, abych slyšela jakýkoliv náznak jejího probouzení a mohla ji kdykoliv nakojit a být jí neustále k dispozici. Přesto den co den ubírala na váze (což se samozřejmě děje většině miminek), neměla sílu se kojit a tím pádem postupně neměla ani čím se kojit, mně to prostě bez její spolupráce nešlo a když vám dítě spinká, i když dostane studenou mokrou žínku na obličej, tak se prostě nedá nic dělat... A tak doktoři usoudili, že aby nás mohli pustit domů, měla by dostat flašku s umělým mlékem, aby zase začala přibírat a získala sílu. Svolila jsem, takže jsme po pěti dnech konečně mohly domů. Už jsem tam nechtěla být ani den navíc...

Šestinedělí bylo opravdové peklo. Zoufale jsem se snažila rozkojit a poslat flašku do věčných lovišť, ale malá neustále jen spala a neprospívala a odsávat mi nešlo, takže nejen že se ze mě kdovíjaká kojná rozhodně stát nemohla ani omylem, ale flašky jsme se taky nezbavili. Pila jsem kojící čaje, jedla jídla údajně podporující laktaci, pořád jsem chodila do teplé sprchy, měla doma na návštěvě DVĚ laktační poradkyně, dokrmovala jsem Alici přes cévku po prsu, mazlila se s ní, spala vedle ní...ale mléka bylo pořád málo. Když už to bylo na dobré cestě a já zkusila Alici kojit bez dokrmování, dostala úporný průjem a přestávala pít, takže jsme na několik dní skončily na pozorování v nemocnici (kde následně chytla nějakou rýmu či co).

Šestinedělí pro mne znamenalo obrovské depky a naprostou frustraci z toho, že nedokážu nakrmit své dítě (zpočátku Alice nechtěla ani umělé mléko). Tehdy jsem začala ke své škodě číst různé rádcovské weby, díky kterým jsem měla depky ještě větší. Začala jsem tomu říkat kojící lobby. SAMOZŘEJMĚ vím, že kojení je pro dítě i matku to nejlepší a je to ideální a nejzdravější výživa. Myslím, že jsem taky víc jak dva měsíce dělala všechno pro to, aby tahle idylka začala, a dneska se divím, že jsem za tu dobu nezšedivěla nebo neskončila v blázinci. Ty chytré weby ve vás totiž dokážou vzbudit pocit, že jako matka totálně selháváte, když se nedokážete rozkojit. Vždyť je to přece tak snadné a dokáže to každá! Navíc vám vnutí přesvědčení, že vám dítě snad pomalu umře, když místo vás cumlá flašku. A pokud neumře, bude minimálně hloupé/opožděné/nemocné/frustrované/deprivované. Takže jsem se i já upnula k jediné věci: MUSÍM JI KOJIT.

("Máti, ty s tím krmením naděláš. Vždyť mám ruce se spoustou prstů, nohy, kde jsou další prstíky, a tak vůbec ocumlám všecko, co se mi dostane do rukou.")

Ale pak jsem si řekla DOST. Miminko začao přibírat, evidentně prospívat, rozhodně nepůsobí opožděně či deprivovaně a já nehodlám skončit v blázinci s výčitkami, že jsem selhala. A ačkoliv samozřejmě v případě, že by Alice někdy měla sourozence, udělám opět všechno pro to, abych ho kojila, chci říct... MILÉ KOJÍCÍ LOBBY, TRHNI SI NOHOU. Nesnaž se matkám nutit pocity, že své dítě šidí, když ho nekojí. Každá normálně myslící žena ví, že kojení je nejlepší a snaží se o něj. Ale ženská psychika v šestinedělí je strašlivě zranitelná a když něco nejde podle našich představ, snadno se z toho hroutíme. V tu chvíli potřebujeme podporu a utvrzení, že je to tak v pořádku. Ne podpásovku typu "No jakto, že nekojíte, vždyť jste mladá a zdravá, to je nějaký divný, asi jste se málo snažila." (reálné prohlášení reálné sestřičky)

Nakonec se Aliččino krmení srovnalo a já uzavřela s flaškou mír. A ulevilo se mi.

Naše kdysi neustále spící miminko postupně přestalo přes den spát a začalo mít režim jako dospělák - večer usnout, prospat celou noc,vzbudit se až ráno a přes den blbnout. Na jednu stranu jsem ráda, že se v noci vyspíme, na druhou stranu přes den nemám šanci cokoliv udělat, protože Alice je takový malý ďáblík, který potřebuje neustále nějakou akci. Umí si hrát i sama, ale baví ji to chvíli a pak je zase nejradši, když na ni někdo dělá opičky. Že by spala v kočárku na procházce? To se dařilo tak první měsíc. Že by spokojeně cumlala dudlík a koukala kolem? To je nuda. Že bych ji při uspávání odložila do postýlky, by sama usnula? Reakcí je křik a kroucení. Tak to mi tedy prozraďte, kdy že má přijít to slastné období na mateřské, kdy všechny akční matky vyrábějí, šijí, pletou (vždyť je toho plný Fler!) a tak vůbec se všude angažují. Mají štěstí, že jim děcka spinkají, nebo snad tolik elánu, že každou volnou chvilku neodpadnou vedle své ratolesti a nehnípou spánkem spravedlivých? Chci jejich energii! Anebo recept na odvar z makovic...:-)

Kromě toho, že naše milé dítko nespinká, není ani kdovíjaký jedlík, a tak je každé vážení u doktorky horor. To pak můžu vždycky vyletět z kůže, když v čekárně slyším, jak jiné šťastné maminky do telefonu svým milým hlásí ty neuvěřitelné cifry, o kolik jim zase mimino přibralo (to do něj cpou pacholíky nebo jim do plínky dávají cihlu?). Jsou to tytéž maminky, které by hravě dokázaly nakojit celou čekárnu, a jejichž děti už ve dvou měsících dělají stojky na hlavě a diskutují o globálních problémech (alespoň tak mi to někdy připadá při pohledu kolem, zatímco to naše zvědavé mimino akorát obhlíží, co se kde děje, a absolutně ji nezajímá, že po ní chci taky nějaké veletoče - maximálně mi věnuje vyčítavý pohled, že není přece cvičená opička, aby ostatním ukazovala, ja je šikovná...). Vím, že NESMÍM své vlastní dítě srovnávat s ostatními, ale řekněte mi upřímně - kdo z vás někdy nepropadal lehkému zoufalství, když mu jiná matka říkala, že její dítě dělalo nějaké neuvěřitelné činnosti s dvouměsíčním předstihem?

("Ale no tááák, tati, to myslíš vážně?! Líbat mě na veřejnosti?!")

A tím se dostávám k těm doktorům. S nimi už jsme si stihli užít dost a dost. Špatné kyčle už od porodnice, a tedy terapie Frejkovou peřinkou, ve které se mimino v těch vedrech nejen děsně potí, ale hlavně má omezenou hybnost. Jak jsme zpětně po téměř třech měsících jejího nošení zjistili, ta hloupá věc přispěla k tomu, že má Alice slabé břišní svaly, a tak nepase koníky (resp. začíná je pást postupně až teď ve čtyřech měsících a to po usilovném tréninku) a celkově má problém s hrubou motorikou. Kdybych to věděla dřív, balila bych ji od počátku jen do látkových plen a vykašlala se na nějakou peřinku (na kterou ostatně kašlu už i teď, byť by ji měla nosit ještě alespoň na noc). Alice miluje převalování se a zvedání nožiček a jelikož se diagnóza stavu kyčlí zlepšila už do takřka normálního stavu, nevidím jediný důvod, proč jí preventivně dávat něco tak omezujícího.

Alice je pravděpodobně dráždivé dítě. Nebyli jsme sice u neurologa, a tudíž oficiální diagnóza to není, ale vše tomu nasvědčuje. Už po pár týdnech se začala všemožně kroutit a prohýbat do luku, na zádech dělala mosty nebo se dokázala otočit za sebe tak, že se pomalu lámala v pase, neustále rozhazuje ručkama, na zádech není stabilní, je neklidná, plačtivá, neumí se zklidnit a usnout. Místo ukázkového pasení koníčků na břiše předváděla akrobatické kousky v podobě prudkého záklonu hlavy, letadélka, kopání nohou... K tomu má samozřejmě predilekci hlavičky, a tak ji má z jedné strany sleželou. Držet ji v náručí vyžaduje dost trpělivosti a síly, protože je-li vzteklá, napne se jako prkno a nenechá se schoulit. Doporučované nošení na tygříka nebo v klubíčku u ní bylo možné jen výjimečně, protože se málokdy uvolní, a když se jí snažíme prohnout opačným směrem, dá do toho ještě víc síly. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mi usínala na břiše, protože se vždycky začala tak zaklánět, že by si akorát ublížila (ačkoliv cca první dva měsíce jsme spolu takhle spaly hodně často a bylo to úžasný). Dostat ji do šátku se stalo v podstatě nemožným. A to jsem se přece jen nakonec naučila ji uvázat poměrně rychle a nošení mě moc bavilo, však jsem se na to taky těšila celé těhotenství... Přesto se později už začala tak prohýbat, že dosáhnout zdravého uvázání nešlo. Nepovolila záda, ani když jsem ji hodně utáhla, byla pořád prohnutá nebo se drala ven, s hlavičkou zakloněnou...

Na doporučení pediatričky jsme nakonec navštívili fyzioterapeutku, která Alici "naordinovala" Vojtovu metodu. Nu, mohla jsem s ní polemizovat, zda je to opravdu nutné, protože ti prckové to fakt nesnáší a i když vím, že to je pro jejich dobro, slyšet je, jak toho vždycky vřeští a srdceryvně brečí, to je o nervy... Ale už je to tak, že doktory poslouchám (většinou) a nemyslím si, že jsem sežrala všechnu moudrost světa, abych je mohla v jejich úsudcích opravovat... Takže 4x denně cvičíme a stojí dost přemáhání tvářit se, že se nic neděje a být úplně v klidu, aby si v tom "utrpení" Alice nešušňala ještě víc, než je třeba. Člověk na sobě nesmí nechat znát, že je mu toho mrňouse líto, a musí k tomu přistupovat věcně, protože ten malý človíček není hlupák a vycítí, co se děje nebo má dít. A také nám tatáž fyzioterapeutka důrazně nedoporučovala nošení v šátku či nosítku, že by se tím Aliččiny problémy jen zvýraznily. Máme dbát na důslednou a správnou manipulaci a prý se projevuje tak, že jakmile už bude dostatečně stará, že bychom ji třeba i mohli nosit, stejně už nebude chtít být nošená, ale bude lézt všude kolem, protože je akční a zvědavá. A já se tak strašně těšila, jak ji šoupneme do nějakého krásného barevného nosítka (doma máme pro začátek i půjčenou jednu starou, trochu jetou Manducu) a vyrazíme do kopců, na festivaly atd. Nikdo netvrdí, že nosit NESMÍM, nemusím ji poslouchat, je to mé dítě. Ale jakmile už je vám jednou nasazen brouk do hlavy, že tím malé spíš uškodíte, už se prostě nebudete cítit v klidu a pohodě, když si ji připoutáte na břicho/záda. Alespoň já to prozatím nedokážu bez pocitu viny. Takto - třeba zatím - skončila éra Alice coby nošence...

Neb má Alice chronický průjem a výtěry na infekci jsou negativní, doktorka předpokládá, že má buď alergii na bílkovinu kravského mléka, nebo intoleranci laktózy. To abychom se nenudili, asi. Takže aktuálně zkoušíme různá speciální mléka (prozatím bez výsledku) a experimentujeme. Brr. Trávicí obtíže má ostatně Alice od malička - ještě jí nebyl ani měsíc a skončily jsme na pozorování v nemocnici - opět s průjmem, ubýváním na váze a nechutí k jídlu. K tomu přičtěte věčné ublinkávání, koliky, návštěvy dětského chirurga kvůli zúženému konečníku (a strkání jakési ohavné kovové tyčky do zadku - jeden by řekl, že na takovéhle hrátky má ještě čas...:-D) a kardiologie (nemá uzavřenou jakousi dírku mezi chlopněmi, ovšem není to nic tragického a možná se to ještě spraví) a máte konečně celou plejádu našich srandiček. Všechno jsou to víceméně klasické dětské problémy, ale když se všechny sejdou u jednoho miminka, mám pocit, že je toho na něj naloženo trochu zbytečně moc.

Takže.

Nejsem super máma, co v šátku na břiše dítě kojí při výstupu na Sněžku, přes den šije originální oblečení a po nocích pořádá alternativní akce pro jiné matky. Nikdy dokonalá nebudu. Ale dělám, co můžu.

Už skoro měsíc dceru nekojím, i když bych moc chtěla.

Nenosím ji v šátku, i když bych moc chtěla.

Nenechávám ji vyplakat. Nikdy. Klidně ať je rozmazlená, jestli je tohle k tomu předpoklad, ale nenechám ji samotnou řvát v postýlce, když ji něco trápí.

Spí v mé náruči, ve své postýlce, u nás v posteli nebo v košíku. Na každé z těch variant by si někdo našel něco špatného, ale mně je to fuk. Jí je tak dobře.

Nemáme kdovíjaký pevný režim. A nemám pocit, že by se dal s čtyřměsíčním dítětem zavést nenásilně.

Na procházky v těhlech vedrech chodím skoro výhradně navečer až večer a v parku jsem pak jediná krkavčí matka. Ta, která není doma obligátně v šest, protože doma se má být přece do Večerníčku (ze kterého ještě minimálně dva roky nebude mít stejně nic). Jenže my bychom s Alicí venku dřív asi zdechly, neb jsme asi obě stejně chladnomilné.

Nenabaluju ji do teplého oblečení, omývám ji vlažnou vodou, otužuju ji. A to přesto, že mi je vytýkáno, že nemá pořád přes dupačky ponožky, že je často nahá, že má krátký rukáv, a tak určitě nastydne. Ale když má teplé tělíčko, evidentně to zvládá v pohodě, ne?

Nezpívám jí moc dětských písniček, ale spíš ujetiny, co si sama vymyslím, nebo písničky, které sama poslouchám. Ty dětské už si totiž nepamatuju a ona se řehní stejně Mňáze a Žďorp jako Pec nám spadla.

Nešišlám na ni, nežvatlám, nepřeháním to se zdrobnělinami. Ale občas o sobě mluvím ve 3. osobě, mykám nebo vymyslím nějakou příšernost. Jsme jenom lidi, že.

Když vřeští, vřeštím taky. Je pak sice rozjívená a je slyšet přes půl parku, ale aspoň si otestuje, co její hlasivky umí a potrénuje mluvidla. Ze stejného důvodu se na ni pitvořím jak idiot, vyplazuju jazyk a vydávám prapodivné zvuky, i když pak musím vypadat jako případ pro Chocholouška. Alice se mi ale odmění bezelstným hlasitým smíchem, který je snad to nejkrásnější na celém světě.

Neoblékám ji do růžové či volánků, i když si pak většina lidí myslí, že je to kluk. A náušnice dostane, až uznám za vhodné, a ne teď, kdy jí to může být úplně buřt a akorát si je těma svýma neposednýma ručkama rozdrápe.

Nepase koníky a tak vůbec není ukázkově tabulková, zato naprosto suverénně chytá věci do ruky a neomylně je strčí do pusy, krásně si brouká, zvědavě sleduje všechno, co se kolem děje, a dokonce se umí převalit na oba boky a občas až na bříško - sice svým velmi osobitým, zřejmě "nesprávným" a "nevhodným" způsobem, zato z toho má srandu a novou zábavu.

NENÍ DOKONALÉ DÍTĚ. A JÁ NEJSEM DOKONALÁ MATKA.

JE TO NÁROČNÉ MIMINKO.

VŠECHNO JE ÚPLNĚ JINAK, NEŽ JAK JSEM SI PŘEDSTAVOVALA. (Tedy až na to, že jsem chtěla zrzavé, akční a trochu zlobivé dítě. To se mi splnilo do puntíku...:-))

ALE UŽ MI JE TO JEDNO. ZBOŽŇUJU JI NADE VŠE, I KDYBY MĚLA STOKRÁT VYBOČOVAT Z TABULEK. A I KDYBY MĚ MATKY Z JEDNOHO ČI DRUHÉHO BŘEHU STOKRÁT ODSUZOVALY.

VLEZTE MI VŠICHNI NA ZÁDA.

JSEM ŠŤASTNÁ.

:-))