KNIHA LÉTA v zimě

Za poslední měsíce jsem přečetla jen zoufale málo knížek.

Díky Českému rozhlasu, který mi připomněl Tove Jansson coby autorku nejen mých milovaných Mumínků, ale také povídek pro dospělé, jsem se dostala ke KNIZE LÉTA.

Je to povídkové vzpomínání na to, když Tove jako malá jezdila s rodinou (otcem a babičkou) každé léto na opuštěný ostrůvek ve Finském zálivu, na její velmi svéráznou a leckdy nesmyslně dětinskou babičku, na proměny počasí i moře. Je v tom humor (často dost černý), je to zároveň velmi něžné, poetické, magické... Vnučka Sofie tu s babičkou vede často prazvláštní rozhovory a mluví spolu dost nevybíravým jazykem. Někomu připadá, že je vnučka na babičku hrozně drzá, ale já z toho spíš cítím, že Sofie je plná citů, které takhle malé dítě neumí dát jinak najevo.

Což mě dovedlo k jedné věci.

Často se totiž stává, že se k někomu, koho máme moc rádi, chováme přesně opačně.

Zrovna já jsem v tomhle dost přebornice. A chápu, že je někdy těžké v tom protivném, útočném a cynickém jednání odhalit vřelé city.

Třeba tyhle řádky budu vysvětlením, že některé věci někdy nejsou přesně tak, jak si na první dobrou myslíme.

Na jedné z procházek s kočárkem po cyklostezce podél Labe jsme narazily na vskutku pirátskou šalupu. Labe sice není Finský záliv, ale jako ilustrace se mi to sem náramně hodilo.

(přímá řeč v knize úplně chybí, ale mě to nijak nerušilo)

"Babička si očistila, co jen to šlo, holí botu od kravince a pak řekla: Milé dítě, i kdybych se sebevíc snažila, nemůžu v mém věku začít věřit v ďábla. Ty můžeš věřit, čemu chceš, ale musíš se naučit být tolerantní.

Co to znamená? zeptalo se dítě mrzutě.

Respektovat názory jiných.

A co to znamená respektovat? křikla Sofie a podupávala nohou.

Nechat druhé, aby věřili tomu, čemu chtějí, křikla zpátky babička. Nechám tě věřit a ty už mě, sakra, necháš na pokoji.

Ty jsi zaklela, zašeptala Sofie.

V žádném případě.

Ale jo, řeklas sakra!

Už se na sebe ani nepodívaly. Po cestě šly tři krávy. Kývaly ocasy a nohama.Pohybovaly se pomalu v roji much směrem k vesnici, kůže na zadku se jim vlnila a natřásala s v rytmu jejich kroků. Brzy zmizely a zůstalo jen ticho. Konečně Sofiina babička řekla: Umím písničku, kterou ty neznáš. Chvilku počkala a pak se dala do zpívání - hodně falešně, protože neměla v pořádku hlasivky: Když po mně hodíš kravinec tralala, uvidíš, co bude za binec, tralala. Hodím ti ho zpátky, tralala, to jsou s hov.em hrátky.

Cos to řekla? zašeptala Sofie. Nevěřila svým uším. A babička znovu zazpívala tu opravdu hodně sprostou píseň."

"Umíš udělat draka? zeptala se Sofie, ale babička řekla, že ne. A jak dny plynuly, jedna druhé se vzdalovaly s ostychem hraničícím s nepřátelstvím.

Je pravda, že ses narodila v devatenáctém století? zavolala Sofie prostořece do okna.

V roce 1882, odpověděla babička velmi zdvořile. Jestli ti to něco říká.

Ne! vykřikla Sofie a odběhla.

(...)

Jednou večer napsala Sofie dopis a strčila ho pod dveře. V dopise stálo: Nenávidím tě. Se srdečným pozdravem Sofie.

Nebyla tam ani jedna pravopisná chyba.

Sofie postavila draka. Když byl hotový, odmítal lítat. Pokaždé šel rovnou k zemi, jako by se chtěl za každou cenu zničit. Nakonec spadl do močálu. Sofie ho položila babičce před dveře a odešla."

Hra na Benátky (babičice přišel pohled z Benátek a vzpomněla si na to, jaké to bylo, když tam zamlada byla; vyrobila ze dřeva, barev, kamenů atd. několik paláců, tratorii atd. a s vnučkou si hrály na Benátky; její schopnost být dítětem je úplně úžasná):

"Sofie sešla až k lesklému hnědočernému močálu pod olšemi. Vyhloubila kanál v mechu a v trsech brusinek a navlékla si zlatý prsten s červeným rubínem. Mamá, spadl mi do kanálu prstýnek. Nic si z toho nedělej, drahé dítě, máme salon plný zlata a drahokamů.

Sofie zašla za babičkou a prohlásila: Říkej mi drahé dítě a já ti budu říkat mamá.

Ale já jsem tvoje babička, odpověděla babička.

Prosím, mamá, je to hra, vysvětlila jí Sofie. Mamá, zahrajeme si na to, že jsi moje babička. Já jsem tvé drahé dítě z Benátek a dělám kanál.

Babička se zvedla a řekla: Znám lepší hru. Jsme dvě staré Benátčanky, které staví nové Benátky.

(...)

V tomhle paláci, řekla babička, žije tatínek s maminkou a jejich dítě. Tady z toho okna dítě právě vyhodilo talíře od oběda. Rozbily se na náměstí, protože byly jen porcelánové. Ráda bych věděla, co tomu řekne maminka.

Vím, co řekne maminka, odpověděla Sofie. Řekne: Drahé dítě, ty si vážně myslíš, že tvá matka má nekonečné zásoby porcelánu?

A co řekne dítě?

Řekne: Odpusť mi to, mamá, slibuji, že už budu vyhazovat jen zlaté talíře."

A tenhle tak trochu jetý (a přejetý) Pat (Mat?) se válel u jedné z křižovatek nedaleko od nás. Prý se původně rozplácl přímo v silnici, ale nějaký dobrák ho hodil aspoň na chodník. Dobré duše ještě existují.