Prozření: děti nejsou stroje ani cvičené opičky

Teď se budu tvářit, jako bych objevila Ameriku. Jenomže poté, co jsem narazila na jeden blog dokonalé matky, u kterého jsem si trochu nechápavě ťukala na čelo, jsem si uvědomila, že svět je dneska vážně nějakej pomatenej a i zdánlivé objevy neobjevy je potřeba vytahovat na světlo.

Být matkou a vychovávat děti je velký a nelehký úkol, který nám v dnešní době ztěžuje přemíra (zaručených) informací, (ne)ověřených studií a chytrých diskuzí "zkušených" matek. Ať chcete nebo ne, jednou do toho prostě spadnete a začnete si hledat informace o tom, jak své dítě vychovat v sebevědomého, inteligentního, emotivního, zdatného, schopného, šikovného a po všech stránkách skvělého jedince s dokonalým dětstvím, během kterého budete naplno rozvíjet jeho potenciál, jenž mu v budoucnu zajistí skvělou kariéru, šťastnou rodinu a blahobytný život.

Protože přece chcete pro dítě to nejlepší a nechcete nic podcenit, žejo.

Po přečtení značného množství článků, které o všestranném rozvoji dítěte dlouze vyprávějí, po zkouknutí nabídky nechutně drahých hraček a pomůcek, které tomu mají napomoci, a po zázračném probuzení posledních zbytečků zdravého rozumu v mé plenami zabordelené mysli jsem si řekla, že tohle už mě vážně nebaví. A že už mě to nezajímá a že s tím vlastně trochu nesouhlasím. Že jsem z té všudepřítomné touhy po dokonalosti už unavená.

A hlavně že DĚTI PŘECE NEJSOU STROJE ANI CVIČENÉ OPIČKY.

Trvalo mi devět měsíců Aliččina života, než jsem to konečně pochopila.

Totiž:

Nechci vypadat jako nějaká pralesní žena, která rezignuje na výchovu svého dítěte, nechá ho růst jako dříví v lese, nestará se o něj a nepodporuje jeho zdárný vývoj. A taky nejsem obdivovatelkou Jeana Jacquese Rousseaua.

Jenže se mi zdá, že dnešní doba dospěla do opačného extrému. Na jedné straně musí být dokonalá matka, která o sebe pečuje, chodí na nákupy, na kosmetiku, na procházky nosí podpatky, je stále pozitivně naladěná, nezapomíná na osobní rozvoj, má doma naklizeno, navařeno a s úsměvem na nalíčené tváři a dole i nahoře bez čeká, až muž přijde z práce a u kuchyňské linky ji obtáhne. (Pardon).

Na druhé straně spokojené dítě, které krásně jí, kojí se do dvou let, usíná samo v postýlce a ve svém vystajlovaném minimalistickém pokoji, ukázkově si hraje, zabaví se samo, pohybově je zdatné, umí plavat, umí zpívat a vyhrávat písničky, broukat melodie, znakovat, první slůvka umí anglicky a ve všem je přímo tabulkové.

Takhle dohromady to je očividný nesmysl, že? Jenže tohle se po nás chce. A my to všechno chceme po svých dětech.

Pořád se nějak snažíme podpořit jejich rozumový a pohybový vývoj, abychom něco nezanedbali. Už v kojeneckém věku s nimi chodíme plavat, dělat jógu, gymnastiku, na angličtinu, do tvořivého/pohybového/hudebního kroužku, na znakování, masáže, do herniček a dětských koutků, aby se včas socializovaly, aplikujeme na ně montessori principy, vyrábíme jim motorické/senzorické hračky... A neustále máme na paměti to, že je musíme nějak zabavit a při tom zároveň učit a zdokonalovat po všech stránkách.

Abyste to nepochopili špatně - já proti těmhle věcem nic nemám. Leccos je určitě super věc a možná je to správná cesta pro vjimečně nadané, výjimečně aktivní nebo výjimečně společenské děti, které se tak opravdu aspoň na chvíli zabaví a je potřeba s nimi takhle pracovat.

Ale my na to prostě jdeme jinak.

Vlastně úplně normálně. Přirozeně, intuitivně. Myslím.

A třeba své dítě taky šidím a brzdím a jednou mi bude vyčítat, proč jsem ji už ve školce nenutila chodit do houslí a neučila na lyžích.:-)) A určitě se najde spousta lidí, kteří se mnou budou zásadně nesouhlasit.

Dny nám prostě plynou. Za ničím se neženeme, snažíme si na všechno udělat dost času. Na spaní, krmení, lenošení, procházky, mazlení, povídání si, hraní, blbnutí, uspávání. Nemáme doma naklizeno, navařeno, napečeno. Vypadá to tu, jako by tu vybuchla menší atomovka. Mám pracovní resty (jo, tohle mě ale vážně štve). Čas ale prostě radši trávíme spolu a jen tak si jsme. Často se povalujeme v posteli/na zemi a škádlíme se. Navzájem se zlobíme. Pořádáme závody v plazení a šátrání po místnostech. Stavíme si bunkry, tancujeme, komunikujeme zvířecími zvuky a vtipnými novotvary. Přesouváme nábytek, ladíme rádio, plníme pračku, děláme ksichty v zrcadle. Rácháme se ve vodě vylité na zemi. A patláme v ní kaše. Nechávám ji zabavit se samotnou zkoumáním bytu a nábytku. Nechávám ji občas se nudit a zavolat si o mou společnost, když už chce nějakou akci (to pak řádíme jako černá ruka, aby si nemyslela, že bude lelkovat :-)). Její pokojíček zatím vypadá jako skladiště, nikoliv jako fotka z katalogu, kde je vše do nejmenšího detailu barevně a designově sladěno a přehledně vyskládáno. Ano, některé fotky jsou opravdu krásné a oku to lahodí, ale děti, které by v tom dokázaly žít, by asi musely být chodící netečné mrtvoly. Já se naopak těším na to, až zjistím, že se po Aliččině guerillové akci s pastelkami na zdi objevily první čmáranice coby originální výzdoba pokoje.

Hrajeme si s čímkoliv, co je po ruce, jakýmkoliv myslitelným způsobem. Ano, když jsem díky Jendovi před pár týdny objevila Pinterest a tam spoustu nápadů na hračky a hry vhodné pro rozvoj miminek, byla jsem nadšená a chtěla všechno vyzkoušet. Jenomže... opravdu to ta děcka potřebují? Potřebují motorické a senzorické desky? Nestačí běžná domácnost, kde je plno zajímavých serepetiček? Neučí se samy každý den v rámci svých toulek po bytě/domě, ohmatáváním věcí, které najdou, zkoušením zvuků, vlastních pohybů, našich reakcí na něco, co provedou, napodobováním, ochutnáváním? Proč mám kojenci pouštět DVD s kreslenými zvířátky, která mluví anglicky? Není lepší televizi nechat spát do doby, než na ni sám přijde? Bude míň světový, když se ve školce nedomluví jinak než rodným jazykem? Když nechodíme na baby jógu, bude miminko neurotické a bude mít vadné držení těla? Když místo do herniček chodíme na dlouhé procházky mimo město, kde nepotkáme ani živáčka, bude z něj asociál? Když od půl roku neznakujeme, nedokážeme se spolu domluvit, nepochopíme se? A co je špatného na tom, když začne mluvit později, resp. tehdy, kdy k tomu dozraje? Proč s ní mám chodit do bazénu, když se vody bojí a evidentně to není její živel? (Můžete namítnout, že právě proto, že se vody bojí, bychom tam měly chodit, aby se otrkala. A ano, měla jsem to v plánu. Jednak ale se jí rozjel nějaký ekzém, jehož původ jsem zatím neodhalila, a jednak vidím, že ve vodě prostě spokojená není, a tak ji zatím nechci nutit. Taky jsem se naučila plavat až dost pozdě a jen proto, že jsem sama chtěla, že jsem se k tomu sama odhodlala a sama jsem překonala svůj strach z vody. Do té doby se mohli při školním plavání učitelé snažit můj blok překonat, jak chtěli, ale já plavání nenáviděla. A nakonec jsem si pak na gymplu i vejšce chodila často ráda sama zaplavat. Prostě to má svůj čas.)

Je to špatně, že ji nechávám, ať si na všechno přijde sama i za cenu toho, že v lecčems bude trochu pozadu oproti vrstevníkům? Nebo je díky tomu naopak později předežene?

To se samozřejmě ukáže až časem. Ovšem v podobném duchu bych ráda pokračovala dál. Nechci Alici dávat do alternativní školky a školy (teda mému pohledu na svět je blízká lesní školka, ale pokud vím, poblíž tu žádnou nemáme...), protože chci, aby si zažila normální dětský kolektiv se všemi typy povah a osobností, aby se naučila fungovat s dětmi, které jsou hloupější i chytřejší než ona, chci, aby viděla, že některé děti baví tohle, jiné tohle, jednomu jde tohle a jinému tamto... Zkrátka aby žila normální život bez nátlaků, přehnaných očekávání, neuspokojených ambicí, s kamarády různého ražení a různých zájmů a sama nám jednou ukázala, co ji baví a v čem je šikovná, a v tom jsme se jí my pak snažili pomáhat a podporovat.

Nechci dokonale vycvičenou opičku, která umí všechno a zapadá do elitní, vzdělané, alternativní společnosti. Chci dítě, které si život prožije svým tempem, se svými vrtochy a svými zálibami. A proto dávám vale všem urychlovačům částic v dětských hlavinkách a plně se odevzdávám našemu lenochodímu životnímu tempu! :-)