Rok se s rokem sešel...

...a prcek si pro dort došel.

Tedy ještě pořád ne po svých (jak se to říkává, "roku neutekla"), ale k dortu si cestu našla i tak.

Alice v půlce dubna oslavila první narozeniny.

Páni, jak ten rok strašlivě utekl!!

Z malého, věčně spícího uzlíčku se stalo akční batole. Strašně zvědavé, uchechtané, společenské, přátelské, vzteklé, tvrdohlavé, překypující energií a do všeho po hlavě (doslova) se vrhající. Nikdy jindy neprodělá člověk tak překotný vývoj jako v prvním roce života. Je neuvěřitelné, jak rychle se ta malá lidská bytost může změnit. Asi fakticky přímo před očima!

Roční dítě z nějaké oslavy a dárků samosebou vůbec nemá rozum. Přesto jsem přesvědčená, že první narozeniny jsou velká událost, a tak jsme zorganizovali malé rodinné setkání. (Pra)babička upekla krásný dort, Alice dostala fůru hezkých dárků (dávkuji jí je postupně, aby je vůbec všechny vstřebala), chvíli byla společenská a rozjívená a pak už svými nepřehlédnutelnými projevy ospalosti vypoklonkovala příbuzenstvo domů, aby celý ten mejdan patřičně vstřebala v peřinách.

Absolutně nechápu, jak se někomu může podařit naaranžovat dítě k dortu tak, aby chvíli postálo a zapózovalo do foťáku! Vždyť nevydrží v klidu ani minutu!

Ne, důstojně pózovat skutečně nelze. Budiž tato fotka jednou pro Alici připomínkou, že pořídit fotku, kde není jen rozmazaným flekem, je pekelně těžké.

Dort ji vůbec nezajímal. Nejdřív se tvářila, že ho nevidí, pak jsem jí na malině názorně předvedla, že se to dá jíst. Smočila v něm prstíky, malinu si s odporem vydolovala z pusy a odlezla pryč. A tak jsme ho sežrali my.

Na druhý den jsme naplánovali první návštěvu ZOO. Alice se ovšem zatím neprojevuje moc jako zvířátkomilný tvor (zejména psy vyloženě nesnáší; zřejmě jí připomínají plyšáky, kterých se štítí), takže to bylo spíše týrání než dárek :-D A taky je na to nejspíš ještě malá. Každopádně statečně s námi přežila kolečko po celé zoo, přičemž se jí nejvíc líbily kolem pobíhající děti, klouzačky a zmrzlinový kornoutek. Většinu zvířat vůbec nezaregistrovala. Ovšem zlatým hřebem na konec byli tučňáci! Ti se jí líbili moc. No tak aspoň něco. (A to jsem si říkala, že když máme zoo ve městě, budeme tak chodit často).

Držíme se zebrou basu. Jsme jeden proužkatý tým.

Snažily jsme se nacpat do hroší tlamy. Dobrovolně.

Kdysi sem Jenda tohohle trpaslíka stěhoval. Po letech se k němu přidal další trpaslík.