Když bylo vedro i v Lednici

TAK DLOUHO TU BYLO MRTVO!

A je mi to fakt líto. Jenže jsme měli nějaké pracovní povinnosti, které se trochu přelily do pracovního stresu, a u počítače jsem trávila rozhodně víc času, než by bylo zdrávo a než by mi bylo milé, takže na články už nebyly síly (a to ani fyzicky, od dob psaní diplomky mi při delším ťukání do klávesnice odcházejí ruce).

BLOG MEZITÍM OSLAVIL SVÉ NEUVĚŘITELNÉ 12. NAROZENINY. Je tu uloženo dvanáct let mého života, to už je slušný materiál. Poslední roky sice počet článků rapidně klesá, přesto chci dál pokračovat - pořád je to taková životní kronika...

Ale teď už konečně k nějakému článku!

Nenapadlo by mě, že články o malých dětech budou stárnout tak strašně rychle. Jenže zrovna ty cestovatelské tu chci mít všechny, protože se k nim ráda a často zpětně vracím, takže fakt, že dítě staré rok a pár týdnů je úplně jiné než dítě, které nám doma skotačí teď, musí jít tentokrát stranou.

V půlce května jsme byli na týdenní dovolené. Na jižní Moravě, s ubytováním na zámku v Lednici. Nenechte se zmást, žádný zámecký luxus to nebyl, ale jedna z mála výhod mého zaměstnání je možnost ubytovat se v lukrativních lokalitách, ovšem ve zcela obyčených pokojích spíše ubytovnového charakteru. Což nám naprosto vyhovuje...

Jižní Morava pro mě byla koutem doposud neprobádaným (až na pár návštěv Brna, Tišnova a Uherského Hradiště a okolí), takže mě tam lákala hlavně touha poznávat. A taky to, že v květnu na Pálavě nebudou davy turistů tak jako v létě nebo kolem vinobraní.

Bála jsem se toho, jak naše roční dítě zvládne cestu (byť autem) přes celou republiku, protože to je takový věk, kdy ji ještě ničím moc nezabavíte. Naštěstí Alice překvapila - většinu cesty prospala, u Humpolce jsme ji vyvenčili na příjemném malém hřišti a v pohodě jsme pak dojeli až do cíle.

Dovolená to byla po všech směrech pohodová. Jasně, kolotoč kolem čerstvého batolete je unavující a po návratu jsme si říkali, že by nám bodla ještě další, tentokrát opravdu úplně odpočinková dovolená...:-) Ale dny plynuly líným tempem a naším cílem nebylo stihnout co nejvíce, ale hlavně si užít Lednicko-valtický areál a změnit prostředí. Což se rozhodně povedlo.

Nápad jet na jižní Moravu mimo hlavní sezonu se vyplatil v tom, že davy turistů jsme opravdu nikde nepotkávali (až na lednický zámek, kam se člověk horko těžko dostal na prohlídku i s objednáním předem). Nevýhodou bylo, že mimo víkendy měla většina památek zavřeno, a tak jsme většinou jen došli na místo a pakovali se dál... Z turismu se tu ovšem evidentně dost žije, protože tu je (ve srovnání s naším krajem) poměrně draho a na každém rohu narazíte na různé stánky; má to trochu disneylandovský charakter.

Musím zcela upřímně přiznat, že jižní Morava se krajinou mého srdce nestala. V republice je několik míst, kde se cítím hrozně příjemně, ráda se tam vracím a je mi tam dobře na duši. Ne že by se mi kolem Pálavy nelíbilo. Ty kopce a vinice mají bezpochyby své kouzlo, kolem Lednice jsou překrásné lužní lesy a louky, ve kterých to bzučí, až vám z toho bzučí v hlavě, závidím místním aspoň to přežívající torzo folklóru, o kterém se nám tady na severozápadě může jen zdát... Ale žádné hluboké emoce. Ani lidé mi tu nepřipadají nějak zásadně milejší nebo bodřejší než jinde, ač se nám to média neustále snaží podsouvat. Jo a taky tu neumí vařit pivo a my s Jendou na víno zrovna dvakrát nejsme...:-D

Před uspáváním jsme se rádi chodili projít po lednickém parku. Už tam nebylo moc lidí, příjemné bylo, že se všude dalo chodit bosky a hlavně s kočárkem. Alice právě v Lednici začala dělat své první krůčky, takže na kočár (či nosítko) jsme byli ještě pořád dost vázaní. Krásně tu voněl jasmín, žáby kuňkaly, čápi klapali zobáky, létalo tu plno vážek, ale taky otravných komárů (ta krajina tu k tomu vybízí).

Chtěla jsem se podívat na nově zrestaurované prostory ve slavném minaretu, ale dalo se tam objednat jen na víkendové prohlídky a ty už byly týden předem dávno zabrané. Nahoru jsem se bála, mám hrůzu z výšek a motala se mi hlava jen při pohledu odspoda nahoru, takže za výhledem byl vyslán jen rychlý posel Jenda.

Na zámku jsme se prostřídali také. Reprezentativní prostory s dřevěnou vyřezávanou výzdobou a nábytkem byly úchvatné, průvodce brigádník klasicky děsný. Já si dala i druhý okruh zahrnující klasické "pokojíčky", jak tomu s Jendou říkáme, a zde sice byla fajn průvodkyně, zato jsem byla ráda, že jsem měla vstup zdarma a nemusela platit tu šílenou částku za úplně obyčejné a ničím nezajímavé apartmány. S Alicí jsme si sem netroufli, ačkoliv se mnou na prohlídce byla rodinka s zhruba stejně starým synem, který celou dobu poslušně seděl v nosítku a ani nemukl. Vůbec nechápu, jak to dokázali. Měla jsem touhu se těch rodičů zeptat, co mu dávají do pití, protože přesně to bychom na prohlídky taky potřebovali. Náš malý ďábel z nich umí udělat peklo všem, ale o tom až příště...:-D Takže se buď střídáme, nebo nejde ani jeden.

Prošli jsme postupně většinu saletů (drobných stavbiček) v Lednicko-valtickém areálu, neb se k nim daly dělat pěkné půldenní procházky. Janohrad, kolonáda na Reistně, Apollonův chrám, Dianin chrám...

Počasí nám přálo (vedro už tehdy bylo až moc), a tak jsme se snažili trávit čas samozřejmě hlavně venku. Na pohodu. Alice už venku dávno nespí, jen výjimečně se povedlo, že zabrala v kočárku, a tak se jí program musel přizpůsobit. Občas byla trochu na zabití. Naštěstí se většinou stačilo vyspat a byla zase normální... Anebo jsme ji vypustili, aby se trochu prolezla, a pak taky byl většinou pokoj. Na tohle byl ideálním místěm malý parčík na náměstí ve Valticích... tamní trávník stříhají snad nůžkami na nehty nebo co. Zato prostor za valtickým zámkem se pro nás stal bludným kruhem. Chtěli jsme odtamtud dojít na Reistnu, cesta se nám ovšem ztratila už někde u jeskyně Peklo (jak příznačné), a tak jsme se museli vrátit a na Reistnu dojet. Škoda, vypadalo to na příjemnou procházku. Jenže takových jsme měli naplánováno plno a den - obzvlášť v přítomnosti dítěte - není nafukovací...

Samosebou jsme navštívili i Mikulov. Je to krásné místo a skutečně má atmosféru slunného jihu. Zámek byl ovšem ten den zavřený a Alice byla nějak bez nálady, a tak jsme tam moc dlouho nepobyli. Na Svatý kopeček jsme se neškrábali, bylo nám děsné vedro. Dlážděná cesta na zámek ale sklidila úspěch a Alice ji obsadila na dlouhou dobu...

Zajeli jsme okouknout také Archeopark v Pavlově. Tak to byla veliká paráda!! Úžasné místo, efektně pojatá architektura, moderní expozice, jejíž vizuál se podle mě skvěle hodí k tématu, a jelikož jsme tam byli skoro sami, Alice se mohla podle libosti úplně skvěle vyblbnout. I jí se tam totiž nesmírně líbilo, největší legrace pro ni bylo lézt po schodech nahoru a dolů a taky myslím, že tam ten den rozhodně už nemuseli vytírat :-) Překvapilo mě, že je to tam poměrně malé, ale věřím, že třeba pro školní exkurzi je to ažaž...

Ten den vrcholilo vedro a hlavně dusno, takže jsme jeho zbytek prospali a nějak prolenošili v chladných zdech zámku.

Největší zábavou se pro Alici staly fontánky a kašny. V Lednici jsou totiž lázně (No ano, fakt jsou! Já to taky netušila.), které se po večerech staly naším procházkovým cílem. Je tam nová promenáda se spoustou nízkých fontánek, u kterých se Alice ráda zastavovala a chladila v horkých dnech. Do té doby jsem si myslela, že nemá vodu ráda, ale tady u tryskající vody vysloveně výskala radostí a čím víc ji to postříkalo, tím byla šťastnější. Většinou byla mokrá úplně durch, a tak jsme s sebou začali nosit náhradní oblečení. Je mi jedno, co si o tom kdo myslel, hlavně že dítě bylo šťastný :-) Od té doby vodu miluje a kdekoliv jsme, hrne se za každou kašnou, pítkem i louží...asi na to má nějaký radar. A navíc se vody vůbec nebojí, i na rybníce se nechá ve vodě unášet naznak nebo zlehka potápět. Prima zjištění.

Den před odjezdem se počasí zkazilo, a tak jsme šli okouknout novou expozici v bývalých jízdárnách lednického zámku, kterým se říká "zámek koní", protože budovy pro ni navržené jsou na hospodářské objekty nezvykle honosné. Expozice zaměřená na krajinu, přírodu a kulturní hodnoty celého areálu je moc pěkně udělaná, informace jsou tu vskutku vyčerpávající a nevím, co víc by se člověk ještě mohl o tomhle místě dozvědět. Alice se tu nudila, nejvíc ji zaujaly (fakt hnusný) ryby v akváriu, a tak jsme to s ní jen tak prolítli.

Cestou zpět do Ústí jsme opět hledali místo, kde bychom během dlouhé jízdy mohli vyvenčit Alici a taky se najíst. Bláhově jsme si vymysleli Kácov, že se jako najíme v tamním pivovaru, koupíme nějaký tekutý suvenýr domů a posedíme u Sázavy. Místo k posezení tu nebylo ani omylem, dokonce se na ně čekala fronta, a tak jsme tu naši cachtalku smočili v řece (která už v květnu byla tak vyschlá, že se dala přejít na protější břeh úplně v pohodě) a nakrmili ji na trávníku u sloupu na náměstí. No a taky se to dalo.

Kdybych to psala hned po návratu, určitě by byl text delší. Teď po skoro čtyřech měsících se mi detaily ztrácejí, a tak máte to veliké štěstí, že tímto report z Moravy končí! :-)