Klackovité dítě, zpomalená máma a tišiny duše
Heleďte se, tohle nebude nic převratného, žádné objevování Ameriky. Takový trochu patetický mišmaš, ale všechno to společně tvoří moje poslední měsíce a tenhle blog nikdy neměl ambice být něčím jiným, než záznamem mých rozpoložení a zážitků, takže si to tu můžu dovolit :-)
(Fotky jsou taky mišmaš od loňského podzimu po první dubnové dny)
Jsem vysloveně venkovní typ. K životu potřebuju vzduch, změny počasí, procházky, zeleň, svobodu otevřeného prostoru... Být dlouho zavřená doma (nebo kdekoliv jinde) mě ubíjí, ve vydýchaných a přetopených prostorách nevydržím a dělá se mi zle, umělé světlo mi leze na nervy.
No a dcera je stejná. Tedy aspoň myslím. Ona je totiž taky otázka, nakolik se u takhle malých dětí může projevovat to, co je jim skutečně vrozené, a nakolik jim - byť třeba neúmyslně - vnucujeme svůj životní styl a své zájmy a ono se holt jen musí přizpůsobit. Vycházím ale z toho, že vidím, jak je venku šťastná a jak vždycky ohromně ožije, i kdyby z nebe padaly trakaře. Doma často sedí jako pecka, nic ji nebaví, kňourá, přebíhá od činnosti k činnosti, neví co by. Stačí ale vyjít třeba jen na zahradu a rozběhne se rozpustile do světa, pokřikuje, směje se.
Hračky u nás moc nefrčí. Alice rozhodně není z těch dětí, které se posadí ke stavebnici, autíčkům, panenkám...a něco si po svém montují (a ano, máme ve svém okolí podobně staré děti, které to dělají, takže věkem to nejspíš nebude). Mně to vlastně celkem vyhovuje. S Jendou se snažíme fungovat tak, abychom toho doma měli co nejmíň, rodinu jsme obeznámili s tím, aby Alici žádné hračky moc nekupovali, ideálně vůbec, stejně tak my jí toho kupujeme naprosté minimum. Pokud už si s něčím hraje, jsou to obvykle předměty z domácnosti, krabice, pastelky. Když je ošklivo, chodíme třeba do různých herniček, kde je hraček k dspozici dost, ale ani tam si jich nevšímá a radši běhá za dětmi, takže předpokládám, že když je doma nemá, o nic ji nepřipravuju. Taky jsem úplně rezignovala na jakékoliv vzdělávací a rozvojové činnosti typu vkládačky, rozlišovačky, puzzle, učení barev, cvičení jemné motoriky, montessori aktivity... Alice mi na to zvysoka kašle a mě to taky nebaví, když vidím, že jí to nic nedává.
Z kombinace tohohle všeho nakonec vzešla naprosto přirozená věc - HRAJEME SI VENKU. Nebo vlastně venku žijeme, protože domů se vracíme jen na jídlo a spánek. Tím "venku" nemyslím dětská hřiště, ale zkrátka volný prostor, přírodu, ulici, výlety. Naučila jsem se překonávat vlastní pohodlí a zůstávat venku i za oškivých a studených dní, které snad už naštěstí pomíjí. Teda tohle určitě není nic mimořádného, myslím, že to tak má i spousta jiných. Zároveň mám z přístupu mnoha maminek kolem sebe pocit, jako bych si (ne)vychovávala klackovité dítě, které bez všech těch cílených aktivit bude za vrstevníky zaostalé, ve školce v budoucnu nepoužitelné, bez disciplíny, zdivočelé a nevím co všechno. Každé z těch dětí chodí buď na nějaký kroužek, nebo doma trénuje stavění nebo přikládání toho a toho, nebo se alespoň podílí na vaření... zatímco my vlastně hrozně mrháme časem, protože "jenom" JSME.
Velkou roli v tom momentálně hraje i to, že já sama jsem zpomalená. Poslední týdny před porodem na mě doléhá strašlivá únava, na kterou nic nezabírá, kvalitní spánek je věc už dávno nereálná. Břicho velrybích rozměrů mi žádné křepčení nedovolí a do toho se přihodí třeba takový výron kotníku, to abych byla jó odepsaná. Takže i výletování jsme museli trochu omezit a rozhodně si nekladu ambice do porodu ještě stihnout tohle nebo tamto. O to víc se ale venku soustředíme na věci, které by nám v zběsilém tempu unikaly. Alice je sice velká divoška, která se naučila běhat tak rychle, že ji občas máme problém dohnat a její energii by jí záviděl i pověstný králíček Duracell, ale "hraní si" venku na ni působí nějakým zvláštně uklidňujícím způsobem. Některé činnosti dělá až v jakémsi meditativním rozpoložení. Zejména voda je její živel a cokoliv s ní spojené ji dokáže na dlouho zaujmout a zklidnit. Házením kamenů, klacků a šišek do vody, jejich plavením po vodě, rýpáním klackem do bahna nebo jen sledováním potůčků už jsme strávili dlouhé a dlouhé hodiny. Voda ji fascinuje. Stejně tak kameny, písek, listí, momentálně i všechno pučící a kvetoucí. Lezením do potoka jsme spolu vítaly i jaro (to když se rozhodla, že potoku daruje svou plyšovou kočku, svačinu a pití...). Vydrží mě poslouchat, když jí vyprávím své děravé znalosti o chodu přírody. Všechno, co doma nefunguje a bylo by nereálné, je venku přijato najednou úplně v pohodě.
Já vlastně ani moc nevím, jak tohle naše bytí popsat. Alice se tak nějak "vzdělává" sama tím, co venku zažívá, co zkouší na vlastní kůži a nejspíš je tohle pro nás obě taková ideální cesta. Tělo má plné modřin a škrábanců víc než leckterý desetiletý kluk, domů chodí často s promáčeným oblečením, už několikrát si chtěla sundat boty a běhat bosky, je otužilá a v tomhle směru žádná citlivka. Žije rychle a všechno do sebe hodně rychle nasává, ale zároveň mám dojem, že si ty věci pak naopak prožívá jakoby zpomaleně, podobně jako já. Ze mě by workoholici byli nešťastní. Já teď totiž často ležím jen se svými myšlenkami, čučím do mraků (což ode mě Alice taky odkoukala), poslouchám ptáky. Velmi zahálčivé, neproduktivní, pomalé.
Ach jo, já fakt nevím, jak to líp vykreslit. Ale myslím, že se k tomu hodí tenhle rozhovor s filozofkou Annou Hogenovou, který jsem nedávno náhodou poslouchala.
A taky mi toho opravdu hodně daly tyhle inspirativní weby, protože přesně souzní s tím, jak teď fungujeme (a jsou taky plné skvělých materiálů k různým činnostem v přírodě, až to jednou budeme chtít přece jen pojmout trochu výchovně:-)):
Tu kočku samozřejmě nekreslila ona, jen se snaží přikreslit fousky...Tak geniální dítě nemáme :-) Ale kreslení klackem do písku je jedna z jejích nejmilejších zábav. Klacky klackovitým dětem!
Kousek od nás pod kopcem opravili zanedbané hřiště a udělali z něj takové hřiště "přírodní" - úspěch u nás slaví hlavně tenhle dendrofon. Zvuk dřeva je prostě úplně jinde než agresivní robotická hudba blikajících hraček z obchoďáku. A navíc na to hřiště nikdo nechodí, o to víc se mi tam líbí..:-)
V zimě jsme se tam spolu houpaly do omrzení, teď v lehkém oblečení už propadává skrz. Tady se na děti moc nemyslelo.
Nejoblíbenějším výletním místem se nám teď stalo jezero Milada, vzniklé zatopením těžební jámy. Velmi povedený způsob rekultivace. Jezero je obrovské, a tak tu ani za hezkého počasí, kdy sem míří hodně lidí, není hlava na hlavě. Naopak si užíváme prázdné pláně i pláže a často si tu připadám jako někde na Islandu, nebo aspoň u Baltu, když budu skromná... Vítr fouká, na jezeře se dělají vlny, odevšad se ozývá křik racků a různých vodních ptáků.
S kamením by Alice šla asi nejradši i spát. Zatím se ale daří udržet její vášně u toho, že si pokaždé domů bereme pár oblázků, které společně pokreslíme (to je jediný případ, kdy Alici svěřím fixky, i když výsledek si asi umíte představit :-)), a pak je odneseme zase někam ven.
Ptáci! Miluje je. Původně pro sebe jsem do mobilu stáhla aplikaci Hlasy ptáků, nakonec u ní sedíme každý den společně a učíme se poznávat ptáky po hlase a podle obrázků. Vůbec bych nečekala, že to Alici chytne, ale fakt ji to baví a taky se je učí neuvěřitelně rychle. Slovní zásobu má mizernou, ale ptáků už se naučila pojmenovat asi 30, často je pozná i venku a to po vzhledu i po hlase. Za kosem by skočila i přes plot, zato když kdesi v dálce zaštěká pes, má z toho psotník. Ne každé zvíře má její sympatie...
Edit: Ptáci u nás frčí opravdu mimořádně. Když jsem je chtěla pozorovat na jezeře, zabavila mi dalekohled a děsně důležitě "pozorovala", jak husy vyvádějí mladé na břeh. Sice v něm nemůže nic vidět, ale stejně ho nedá z ruky, badatelka jedna.
První jarní pokec se svým stromem. Tu višeň jsme zasadili, než se narodila, loni si ji chodila zalévat, teď si jí zase začala všímat, i když teda zprvu ji chtěla vykroutit ze země. Třeba z ní jednou ochutná i úrodu.
U Milady jsme se poslední dny vyloženě usídlili. Pro mé obrbřicho a vymknutý kotník je ta lavička úplně ideální základna, odkud v horizontální poloze můžu sledovat zbytek rodinky, kterak si užívá plážového života.
Tak vám teda posíláme vzdušnou pusu a někdy zase tady. Krásné jaro!
Komentáře
Okomentovat