Čerstvý dvouleťák a velikonoční výletování

Máme doma dvouleťačku.

Na tohle období jsem se ještě před jejím narozením moc těšila. Že už jako bude samostatná, že bude mluvit a na všem se spolu dohodneme, že bude jíst jako dospělák, čůrat jako dospělák a tak nějak vůbec už to celé bude jen o zábavě, výletech a seberealizaci na mateřské.

No, tak pravda je, že mě tahle fáze "mrně chytré jak rádio" dost baví a mít teď trochu víc sil a energie, určitě bych si ji maximálně užívala. Rozhodně víc než fázi "vřeštící mimino chce mlíko". A to přesto, že Alice rozhodně není samostatná a i s tím ostatním je (jsme) dost na štíru. Ale co, ono to jednou přijde.

Oslava probíhala - stejně jako u 1. narozenin - jen doma v kruhu rodinném. Na dárky jsme vyhlásili embargo, resp. snažili jsme se rodině vysvětlit, že všeho máme dost a že Alice na hračky stejně moc není. Vymysleli jsme nějakou konkrétní věc, který by se hodila, a pokusili se zdůranit, že to naprosto stačí. A z velké části nás kupodivu poslechli a drželi se zpět, takže s čistým svědomím můžu říct, že Alice si 95% dárků opravdu užívá, ví o nich a netopíme se v záplavě nesmyslů :-)

Na její narozeninový den taky krásně vyšla jedna akce. Ráno jsme vyrazili na Střížák, kopec, co máme nad naší čtvrtí, pomáhat založit nový ovocný sad. Každý si mohl za určitý poplatek adoptovat ovocný stromek (nebo víc), který si tam vysadil s tím, že ideálně se o něj bude chodit taky starat a jednou se třeba bude radovat z úrody. My jsme vysadili dva, jabloň a hrušeň. Jeden pro Alici coby narozeninový dárek, druhý pro druhou cácoru, aby nepřišla zkrátka.

Myšlenka to byla krásná, ovšem už počasí při sázení nás mělo varovat, že všechno nebude tak růžové. Byl to totiž jediný den za x týdnů zpět i napřed, kdy SNĚŽILO i tady u nás. A druhý den zas teplo a slunce.

Sad neměl dlouhého trvání. Organizátoři akce dostali špatné informace a stávající nájemce si tam sad nepřeje, takže se stromky musely vytrhat a řeší se, kam přijdou. Z toho radost fakt nemám.

Necelý týden nato byly Velikonoce a ty jsme se rozhodli pojmout jako poslední dovolenou jen ve třech, dokud i já jsem ještě jakž takž schopná se někam došourat. Stejně jsme ale preventivně nechtěli odjet nikam daleko, co kdyby se madam náhodou rozhodla svůj příchod na svět uspíšit...

Vyrazili jsme na zámek Lemberk (okr. Liberec), kde jsme byli 4 noci ubytovaní a odkud jsme výletovali po okolí.

Při cestování a výletování s čerstvě dvouletým dítětem je pochopitelně potřeba klást si jen malé cíle. Ovšem v našem případě se momentálně možnosti toho, co zvládne batole, dost rovnají tomu, co zvládne jeho máma v 9. měsíci těhotenství, resp. to mrně to dává většinou o dost líp, takže i kdybychom se chtěli hnát kdoví kam, tlačit na pilu nešlo :-)

Vymyslet výlety je složitější, pokud se vše odvíjí od toho, že se musíte vrátit na ubytování na poobědový spánek. Kočárek už dlouho nevedeme a nosítko Alice odmítá, zároveň je bez odpoledního spánku na zabití a přetažená, takže není zbytí. Díky Věrce jsem ale načerpala inspiraci i na menší cesty kolem samotného Lemberka (ještě jednou obrovský dík!) a nakonec jsme toho nachodili ažaž.

V Brništi je udělaná Stezka hastrmanů - poznávací trasa uzpůsobená dětem s různými infotabulemi, kvízy a hracími prvky. Ten den ale bylo až odporné teplo, Alice se kvůli přejezdu z domova na zámek nevyspala a mně bylo mizerně, takže jsme prošli jen její menší část a moc z ní neviděli. Nejspokojenější byla holka nakonec stejně u rybníka, kde běhala za kachnami a házela jim klacky a kamení do vody. Což je ostatně její oblíbená činnost kdekoliv a kdykoliv.

Ten den jsme byli ještě v Jablonném v Podještědí, jenže se tam zrovna kompletně předělává náměstí, a tak nás místo klidu přivítal hluk bagrů, sbíječek, prach a smrad. Okoukli jsme slavnou baziliku a rychle zas prchali pryč.

Krásnou, pohodovou a tak akorát dlouhou procházku pro nás představovala cesta ze zámku ke Zdislavině studánce a zpět. Cesta vede prosluněnou alejí a pak padá z kopce kolem zchátralé kapličky k cyklostezce vedoucí od Markvatic ke studánce. Ta má chuťově výbornou ledovou vodu, ve které jsme se obě s chutí ráchaly. A druhý den jsme si sem zašli načepovat i vodu do lahví. Ostatně místní si tam pro ni jezdí s kanystry. Sv. Zdislava z Lemberka je navíc mmj. i patronkou rodiny, tak třeba nám všem to chlemtání vody zajistí i pevné zdraví :-)

V Markvarticích se nám líbilo i u rybníka, je to takové hezky upravené poklidné místo. A hlavně tam je voda, klacky a bahno, což se rovná maximálně spokojené dítě.

Jeden z výletů jsem si vymyslela na Dutý kámen u Cvikova, jenž je součástí tzv. Kunratického Švýcarska. No, jsem holka pitomá. Značená trasa vede do vrchu nad skály, nikoliv sklaním mestěčkem samotným, jak jsem předpokládala. Navíc stezka je místy poměrně úzká a plná různých schůdků, což s rozlítaným dítětem neznamená zrovna pohodovou procházku. A počáteční stoupání dalo trochu zabrat mně i Alici, ač tedy má mé uznání, že to statečně vyšlapala. Asi je to tam pěkné, ale vůbec jsme si to nestihli užít, neb jsme se soustředili jen na to, aby nám někde Alice nesletěla ze skály nebo se nerozmlátila o šutry po cestě, protože je fakt nevypočitatelná. Tak třeba příště.

Jeden den jsem chtěla pro Alici změnu od turistění a sama jsem si chtěla trochu odpočinout, a tak jsme vyrazili do libereckého IQ parku. Je součástí takového toho známého komplexu Babylon, kde je i aquapark a další srandičky. Už když jsme k areálu přijížděli, měla jsem husí kůži z toho, jak to tam vypadá, uvnitř se ten pocit "proboha, co tady děláme?!" ještě znásobil. Babylon je z mého pohledu odporná příšernost a továrna na prachy, ovšem samotný IQ park byl bezvadný.

Báli jsme se, že se tam Alici nebude líbit, že je na to ještě moc malá, že to budou jen vyhozené (nemalé) peníze. A moc mile nás to překvapilo. Narozdíl od IQ landie, která do komplexu taky patří, je IQ park zameřený spíš na menší děti a i tahle prťata se v něm stoprocentně dokážou zabavit. Má několik pater, my nakonec jedno vynechali, protože i bez něj jsme tam strávili celé dopoledne a Alice už byla očividně unavená z přemíry nových vjemů. Rozhodně ale návštěvy nelitujeme.

Taky jsme navštívili ruiny hradu a kláštera v německém Oybinu. Trochu jsem tušila, že když areál stojí na stolové hoře, bude pro nás dvě asi hůř přístupný, ale chtěla jsem to risknout, protože jsem prostě holka zvědavá a chtěla jsem tuhle známou památku vidět. Navíc jsme u sebe neměli žádné říšské peníze, ale i to jsme se rozhodli risknout.

Vyplatilo se.

Pozůstatky hradu i kláštera společně utvářejí i díky své poloze těžce romantickou atmosféru a není divu, že se v minulosti staly častým námětem umělců. Nahoru na horu se dá vyjet vláčkem. Za normálních okolností by pro mě tenhle způsob přepravy byl potupa, ale viděla jsem, jaké stoupání nás čeká, a i kdyby Jenda Alici nakrásně celou cestu nesl v náručí (na koně nechce), obávala jsem se, že to nezvládnu vyšlapat já s pupkem, a tak bych své pozadí do vláčku nasoukala s velkou chutí. Jenže, jak už jsem psala, neměli jsme u sebe ani cent, a tak nám nezbylo než jít po svých. A zmákli jsme to. Ten kopec je totiž naštěstí sice prudký, ale krátký. Já sice chvílemi myslela, že se mi rozjede porod, ale Alici musím moc pochválit, tohle byl fakt výkon.

Jak vidíte, dovnitř jsme se dostali. Na pokladně totiž berou i české peníze a dostanete i letáček v češtině.

Alice tam chytla zlobivou náladu a byla pěkně rozjívená a rozlítaná, což je v prostředí skal, ruin, schodů a sklepů pro rodiče poměrně vyčerpávající. Myslím, že to moje zoufalství je tam dost vidět... Ovšem tenhle výlet nás totálně utahal všechny.

Cestou z Oybinu jsme od silnice kousek za ním zahlédli zajímavé skalní útvary, které jsme si ale nechali až na druhý den před odjezdem domů. Je to malé skalní městečko s různorodě tvarovanými skálami známými pod názvy Kelchsteine - Rosensteine (tvarem připomínají kalichy). Ideální na krásnou nenáročnou procházku lesem, auto se navíc dá odstavit na parkovišti jen kousek od samotných skal.

Myslím, že tímto se na dlouho loučím s výletnickými a cestovatelskými články. Nejméně po několik měsíců nás teď budou čekat jiné starosti... a určitě se tu objeví i něco o nich :-) Tak nám držte palce.