Holčičí gang

Jestli se mi nedařilo najít si čas na psaní článků s jedním dítětem, teď teprve mám pocit, že zapnout si počítač a strávit u něj nerušeně alespoň půlhodinu je nadlidský výkon. Nebo spíš zapnout a neusnout nad klávesnicí. Takže, druhého potomka už sice máme doma víc než čtyři měsíce, ale report o našem soužití se mi podařilo sepsat až teď. Matky pochopí :-)

O porodu jen ve zkratce, neb mi to připadá už strašně dávno a taky si nemyslím, že by to někoho zajímalo...:

Rodit jsem musela v Teplicích, neb u nás v porodnici se zrovna malovalo. Zpočátku mě to štvalo, ale nejspíš díky tomu jsem nakonec měla porod mnohem lepší než ten první. Průběh měly oba zpočátku stejný, jenže zatímco u nás do mě prali leccos, aby porod vyvolali a připravili mi tak fakt výživný zážitek, v Teplicích vyčkávali déle a zřejmě díky tomu nakonec vše proběhlo, jak má a bez obtíží. A asi i díky tomu pak poporodní adaptace byla úplně o něčem jiném než poprvé. Takže dobrý.

Nevěřila bych tomu a asi je to paradox, ale život se dvěma malými dětmi se mi zdá pohodovější než s jedním. Jasně, únava a nevyspání jsou teď podstatně větší, čas jen pro sebe neexistuje (zpětně fakt nechápu, co jsem dělala, že jsem s Alicí pořád neměla čas!). Funguju trochu jako chobotnice, která musí mít chapadla všude, aby dokázala - nejlépe najednou - utřít zadek jedné, pomoct oblíknout druhé, připravit svačinu, kojit, odhánět vosu, vylít nočník, namalovat kočku a vyndat třikrát přelouhovaný čaj (namátkou vybírám situace, které se obvykle vystřídají během pěti minut, jako fakt!). A ta chobotnice používá teleport, protože neustálé přemísťování se mezi oběma ratolestmi si žádá rychlost a efektivnost.

Ale navzdory tomu všemu je to prostě větší pohoda. On asi totiž není čas na nějaké stresování se a depky. Hlava jede neustále na plné obrátky, jak se snaží uspořádat den tak, abych se oběma holkám mohla věnovat aspoň trochu rovnocenně a žádnou z nich nezanedbávala. To mě zatím vlastně trápí asi ze všeho nejvíc - že Barborka nikdy nebude mít tolik pozornosti a péče, jako měla jako mimino Alice, a ani té se nemůžu věnovat tolik, jak bychom si obě přály. Ale to asi jinak zařídit nejde. Jinak je ale výhoda, že péče o prtě už není věcí neznámou, člověk není ze všeho tak vykulený jako poprvé, nad lecčíms mávně rukou a netrápí se tím. Navíc nám velmi pomáhá to, že Alice se k mladší ségře ZATÍM chová úžasně. Už po příchodu z porodnice ji přijala výborně. Zpočátku bývala trochu nervózní, když Barča plakala, na to holt nebyla zvyklá, ale naučila se to ignorovat. Nebo se to občas dokonce snaží sama řešit pohlazením, pohoupáním, donesením hračky. Fakt, že nám do rodiny přibyl nový člen, který si "krade" pozornost a čas rodičů pro sebe a ona už není ta jediná, ji nijak viditelně nerozhodil; pokud z toho má nějaké trápení, najevo to nedává. Naopak je vůči Barče velmi kontaktní a přátelská, chtěla by se o ni starat, chovat ji, objímat, od hlavy až po patu (doslova) ji pořád pusinkuje, očuchává ji, vozí v kočárku, ráno po probuzení se za ségrou hned hrne a chce si s ní hrát, v noci se vzájemně nebudí... Pokud se někam chystáme, vždy myslí i na to, aby s námi šla i Barborka. Zkrátka je pro ni členem rodiny tak samozřejmě, jako bychom si pořídili nový kus nábytku. Buď jsme se trefili do dobrého věku, kdy to děti takhle hezky berou, nebo má takovou šťastnou povahu, ale rozhodně to dost ulehčuje rodinný život. Samozřejmě si nemaluju, že to takhle bude pořád a čekám, že jakmile Barča začne být aktivnější a vstoupí do jejího teritoria, konflikty se postupně objeví, ale teď je to paráda. Někdy je vidět, že Alice touží po naší pozornosti, to nám pak třeba skočí do náruče a chce se pomazlit, ale zatím jsme nezažili žádný velký kiks.

A Barča?

Samozřejmě je úplně stejně úžasná a krásná jako její ségra :-) Narozdíl od vlasatice zrzavice Alice se narodila poloplešatá a blonďatá a jak se zdá, zřejmě světlounká už zůstane. Mám radost, že holky budou každá jiná, budeme to mít doma pestré! Je tak okatá, až si kamarád dělal legraci, jestli bychom jí neměli dávat nějaký brejle, aby jí ty oči nevypadly z důlků...

Zatím je to pochopitelně pořád ještě "ležák", co se občas otočí na bok nebo na bříško, a největší vodvaz je cucání všeho, co se jí dostane do ruky. Má ráda společnost, ale narozdíl od Aličky nepotřebuje tolik fyzického kontaktu, stačí jí úsměv a pár ksichtíků a je zase v pohodě. Celkově je to oproti ségře klidné dítko; Alice měla už jako maličká v očích čertíky, Brambora má pohled takový zkoumavý, nevzteká se, pláče jen při bolesti bříška nebo když nemůže usnout. Dítě za odměnu...:-)

Náš akční rádius se samosebou dost zúžil. S Alicí jsem si hrozně užívala dlouhé procházky s kočárkem, později i větší tůry a výlety. Popravdě tohle mi opravdu chybí - svižné procházky, které by mě vrátily trochu do kondice, teď nepřipadají v úvahu. Málokdy se někam dostanu jen s kočárkem, většinou mám s sebou i Alici a ta to samozřejmě nedá, a tak máme jen takové zpomalené courání po parcích, hřištích a v lepším případě někde v přírodě. Nějak nás pořád nedokážu někam vypravit rychleji než za hodinu, takže pokud se dostaneme na nějakou delší dobu ven dopoledne i odpoledne, považuju to za heroický výkon a večer padám únavou na tlamu. Ovšem počítám, že tohle časem ještě promakám...

Taky za sebou máme pár pobytů mimo domov, z toho jednu regulérní dovolenou. O tom třeba zase příště. Ale je to pohoda! Rozhodně nepociťuju větší rozdíl mezi cestováním s jedním a dvěma dětmi. Tunu krámů musíte zabalit tak jako tak :-D V létě trávila Alice prakticky každý den aspoň chvíli někde s Jendou u vody, zatímco my jsme se chladily doma. Taky co v těch odporných pařácích dělat venku s několikatýdenním miminem... Podzim už nás milosrdně pustil ven všechny a já si ho moc užívám.

A co tedy já? Ono teď vlastně žádné JÁ ani moc neexistuje. Což je trochu frustrující, to zas ne že ne. Večer si většinou uvědomuju, že jediné, co jsem z celého dne měla jen pro sebe, byl čaj, sprcha, a pár stránek knížky, než usnu. Na koníčky prostě zatím není čas a vlastně ani energie. Protože je-li zrovna chvíle klidu, přijde mi pomalu jako hřích nevyužít ji pro spánek. Sama nikam nechodím (protože kojení), nic pro sebe nenakupuju (protože jít se dvěma dětmi do obchodu je za trest a protože nic moc na sebe zatím neoblíknu, tak vyčkávám, jestli se to někdy ještě zlepší), hudbu už prakticky neposlouchám (protože z kombinace celodenního Aliččina skřehotání a Barčina pláče mi třeští hlava a ticho je pak komodita k nezaplacení) a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Hotová idylka, což? :-) Ale chlácholím se tím, že nic netrvá věčně, děti jednou vyrostou a on to je nakonec takový fofr, že je lepší si to teď užívat, než zpětně litovat, že jsem na to nadávala...

Tak se mi zdá, že ten článek nějak moc bobtná, a přitom bych toho byla schopná napsat ještě dvakrát tolik. Nechám si to zase někdy na příště, přičemž budu doufat, že to nebude zas za půl roku.

P.S: Já vím, že se teď neustále všude propírá GDPR a práva dětí ohledně fotek na sítích atd., ale moje děti jsou prostě součástí mého života, o kterém tenhle blog je. Takže budu doufat v to, že jednak nebudou jednou tak moc naštvané, že tu o nich píšu a zveřejňuju jejich fotky, a jednak to nikdo nezneužije ke kdovíjakým účelům. Myslete si o tom, co chcete. Howk.