Dvě opice z jedný ústecký ulice

Psaní na blog se pro mě momentálně stává takovou tou činností, kdy už mám plný zuby žehlení, skládání prádla, uklízení hraček, zrovna se mi nechce spát a už roupama nevím co by, tak zasednu k počítači. To je ta ohavná mateřská realita.

Ovšem ona není jen ohavná, ale většinou taky krásná, a protože chci do světa radši šířit evangelium šťastného sesterstva než představu matky - utahané trosky a jejích zlobivých dětí, dále budete číst už jen o tom pěkném...:-)

První půlrok soužití ve čtyřech utekl neskutečně rychle. Zároveň už si ale ani moc nevzpomínám, jaký vlastně byl ten život předtím. Halí ho mlha, asi milosrdná, aby člověk nevzpomínal na ty propařené večery, prospané noci, odpočatá rána a svobodné dny :-) Únava, to je mantra všedního dne. Jenže nebýt těch šílených nocí, kdy se děti na střídačku budí a na střídačku nám lezou do postele, je tohle soužití prostě boží. Přesně v téhle sestavě mám teprve pocit, že to je všechno tak, jak má být. Že se v naší domácnosti stýkají různorodé povahové typy a temperamenty, které by spolu zdánlivě neměly fungovat, přitom dohromady tvoří zajímavou, zábavnou a poučnou mozaiku.

Na nudu a prokrastinaci není čas. Jsem člověk, který je moc rád sám a v tichu, to je s těmahle cácorama nemyslitelné, ale zjišťuju, že s nima mi to zas tolik nevadí. Alice se ráno zapne a ještě večer v posteli neustále mluví, zpívá nebo deklamuje říkanky, ale když se stane zázrak a přes den i noc je u babičky, doma je najednou smutno. Jak prohlásil Jenda, v našem bytě není jediný čtvereční metr, který by nebyl poznamenán přítomností dětí, ale když se stane zázrak a všecno uklidíme a uspořádáme, najednou to není náš byt. Ten chaos už k němu zkrátka patří.

Holky spolu zatím mají idylický sourozenecký vztah a i když mi je jasné, že to tak nebude navždycky, je paráda sledovat je, jak se spolu mazlí, blbnou, smějou se a už si spolu i trochu vyhrajou. Od doby, co Barča už jen neleží, ale trochu se pohybuje ve svém akčním rádiu metr na metr, Alice ji mnohem víc vtahuje do svých her, které mě ostatně dost baví (všimli jste si někdy, jak úžasnou fantazii a pamatováka ti prckové mají?). Alice prohlubuje vůči Barče své pečovatelské a starostlivé sklony a Barča má očividně moc ráda její přítomnost a škádlení. Každá je jiná a přesto v nich vidím spoustu podobností (myšleno v chování i vzhledu). A celkem se těším na tu výzvu, až se povahy obou projeví naplno.

Hola hola, dítě mě zas usilovně volá. Tak tentokrát stručně a zase někdy příště. Čau!