Koloběhna

Tak jo, půl roku sem nenapsat ani čárku je fakticky dlouhá doba i na mě.
Ne že by vůbec nikdy nebyl čas sednout si k počítači a něco napsat. To on sem tam po večerech je. Jenže když už je, tak se objeví milion dalších věcí, které je potřeba/chuť udělat víc, někdy se nechce nic a nějaké psaní na blog se bohužel ocitlo ne na desáté, ale možná tak na stopětatřicáté koleji. Dlouhé letní večery mi teď navíc vyplňuje (staro)nová zábava, která mě přiměla po tolika měsících zase k tomu počítači zasednout. Kromě čtení je to totiž můj nejzásadnější žrout volného času (rozuměj v řádu pár hodin týdně, když mám to štěstí).

O těch našich dvou treperendách to bude zase příště. Ale máme se skvěle, holky oslavily 1 a 3 roky a koronakrizi jsme přežili ve zdraví :-)



Po letech jsem se zase vrátila ke KOLOBĚŽCE. Začalo to někde tady http://zazvorek.blog.cz/1403/kolobezkovani a skončilo prvním těhotenstvím. Tehdy jsem se dostala ke koloběžce Yedoo city s koly 16/12'' a ty dva tři roky mě sem tam vozila do města, do školy i do práce, občas jsem ji vyvenčila na labské cyklostezce. Větší vzdálenosti se ale na ní ujet nedaly. Tedy, co jsem zjistila, tak jsou borci, co na tom dávají třeba i takovou stovečku, ale já bych se tím úplně zničila.
S prvními jarními dny a pozvolna (velmi, velmi pozvolna) se vracející energií po druhém porodu se mi zachtělo vyzkoušet pořádnou sportovní koloběžku. Ani jsem neměla touhu si ji kupovat, jen vyzkoušet, jak velký rozdíl v té jízdě je a jestli třeba někdy v budoucnu nezainvestuju do většího stroje. Jinak jsem měla v plánu si fyzičku pomaličku vracet občasnou jízdou na své "cityně". Pořád totiž platí, že tělocvičny a fitka nejsou nic pro mě a sport mě musí především bavit. Sporty, které jsem vždycky dělala s největším zaujetím, byly právě hlavně o zábavě - basketbal, florbal, badminton...
Jak je u mě zvykem, mluvila jsem o té "dospělácké" koloběžce tak horlivě a tak často, až se její koupě stala nevyhnutelnou. Nejprve jsem si vydyndala u kamarádky vyzkoušení její koloběžky Mibo, abych se ujistila, že velký stroj je vážně to, co potřebuju. Mibo na mě byla moc tuhá a měla příliš úzké stupátko, ale ten pocit z jízdy byl parádní. Konečně jsem nemusela šlapat jak o život, aby mi to aspoň trochu frčelo, a dokonce se daly vyjet i menší kopečky! Zázrak! :-)
A protože je můj muž svatý, pár dní nato ochotně naložil mě i děti do auta a dovezl do Prahy do Světa koloběžek, abych si sama vyzkoušela, která ze značek mi bude vyhovovat nejvíc. Vyhrála to Kostka Tour Max G6 s koly 26/20'', takový turisticky-sportovní univerzál za přijatelné peníze. A to jsem nechtěla zase červenou...:-) Dala jsem si ji k narozeninám a muž svatý mi k ní daroval ještě nosič na auto. Já teda od získání řidičáku neřídím, ale jednou třeba přijde den a já a moje kolobrnda se vyvezeme kamsi do dálav dalekých.



A pravda, na konci května se s námi vezla na dovolenou k jihočeským rybníkům!
Zpočátku moje nadšení neznalo mezí a abychom se s Kostkou skamarádily, jezdila jsem na ní každý den malé, max. desetikilometrové okruhy a prozkoumávala okolí. Pořád bohužel platí, že Ústí není město cyklistům zaslíbené a trasy se tu vymýšlejí těžko. Ani na velkém stroji se totiž kopce nezdolávají snadno a vzhledem k nízkému stupátku si musím hodně hlídat povrch cest. Jakýkoliv menší obrubník, kamení, zvlněný asfalt, kořeny... už představují překážku, přes kterou v lepším případě škobrtám, v horším se zasekávám a hrozí držkopád. Cyklotrasy tu neexistují, takže jet přes město je o život (nepřeháním, řidiči jsou prasata a to jsem se naučila jezdit osvětlená všemožnými blikačkami jak světluška). Kromě terénu mě ale limituje i čas - jediná doba, kdy si můžu svobodně jezdit, je po 8. večerní, kdy holky usnou a já mám do setmění čas koloběžit. Což je momentáně velkorysá - dejme tomu - hodina a půl, se zkracujícími se večery ale budu muset vymýšlet jiné řešení a vydupat si třeba aspoň víkendová rána.
Teď už jezdím jen tak 3-4x týdně, ale postupně prodlužuju trasy. Prodlužuju je pomaloučku polehoučku, přeci jen si po letech mé tělo zase zvyká na pravidelnou fyzickou zátěž, tak ho nechci ztrhat. A že koloběh je setsakra velká fyzická zátěž! A taky se po setmění jezdí dost pitomě. Momentálně mám za sebou zatím jen své první dvacetikilometrovky, ale i z těch mám radost. Zase by se našli v koloběžkářské komunitě tací, kteří mají dvacku jako leháro po práci, ale jak jsem pochopila, tahle komunita umí být stejně arogantní jako jakákoliv jiná a nemá smysl se jí nechat znervózňovat (klasika je kritika výběru té které koloběžky, trasy, stylu oblečení, stylu jízdy, tempa...prostě kraviny, které z toho přestávají dělat zábavu).


První dvacka pokořena! Od nás kolem jezera Milada a domů. Až na jízdu ghettem krásná cesta.

Pořád platí, že koloběžka je celkem originální stroj (tedy aspoň tady u nás na severu) a často slyším různé udivené reakce. Vetšinou cosi jako "to je ňáký divný kolo"... I proto mě to baví. Není to nástroj k hubnutí, nebo teda nevím, co je na mém těle blbě, že se za skoro dva měsíce pravidelného ježdění odmítlo vzdát byť jen jednoho jediného trapného kila, ale což, třeba se jednou aspoň zpevní a bude dobrá fyzička. A pokud ne, i s tím jsem ochotná se smířit, protože radost z jízdy, z pohybu na vzduchu (bojím se napsat čerstvém, přeci jen jsme v průmyslovém koutu republiky) a vůbec té úžasné svobody a volnosti na dvou kolech to bohatě vynahradí :-)

A jak se pozná počínající závislost? Místo krajinek si začnete fotit krajinky a zátiší s koloběžkou....


Kočici to taky zaujalo. Chvíli jsme tedy cestovaly spolu.

Koloběhu zdar a příště zase asi klasicky o dětech!

Komentáře

Oblíbené příspěvky